43. skautský oddíl BÍLÍ HADI, Studénka

Osm hodin v dopravních prostředcích

Cílem letošního puťáku oddílové rady byl národní park Muráňská planina, neboť to je jedno z mála slovenských pohoří, kde br. Choroš ještě nebyl. Vyrazili jsme v pátek v sedm ráno vlaky přes Bohumín, Žilinu a Vrútky do Banskej Bystrice. Jízdu jsme si krátili mimo jiné vědomostní hazardní hrou o bonbóny na téma Slovensko (zeměpis, historie, skauting, slovenština…). Po třiceti otázkách oba rádcové svorně a úspěšně zvýšili počet získaných bodů ze startovních desíti na jedenáct. Poté nás Choroš nabrífoval, jak se chovat při případném setkání s medvědem, a sotva jsme přejeli státní hranici, ukázal Daník na první zalesněný vršek a otázal se, jestli je to Gerlach.

Zlatým hřebem jízdy bylo několik tunelů, kteréžto veselé atrakce u nás sice také máme, ale cestující z nich nemají žádný požitek, neboť České dráhy zatvrzele trvají na tom, aby se ve vlacích svítilo. Ne tak tady, takže Choroš s Daníkem se bez problémů mohli nenápadně zpohlavkovat, aniž by tím vzbudili veřejné pohoršení.

Cestování bylo dlouhé, únavné a psychicky vyčerpávající. Náš stav zhoršoval ještě bratr Daník, když z dlouhé chvíle začal vymýšlet dosud nevyzkoušené způsoby překonání železné opony. Napadlo ho např. prorazit na slonu odcizeném ze ZOO.

Z Bystrice jsme pokračovali ještě bezmála dvě hodiny autobusem do Muráně, kam jsme slavně dorazili před čtvrtou odpolední.

Muráňský hrad

Naše putování začalo v Muráni (394 m n. m.), a to proto, že jsem se dočetla, že tam pečou pověstné muráňské buchty. Pečou, ale v pátek odpoledne už nemají. Protože jinak bychom prý šli úplně jinudy, pod tíhou veřejného (Chorošova) mínění jsem musela slíbit, že se někdy hecnu a ty buchty upeču sama. Nezbylo než vyrazit vzhůru k Muráňskému hradu, tyčícímu se v hrozivé výši nad obcí (935 m n. m.). Stoupání bylo příkré, ale ne zas až tak hrozné, a za necelé dvě hoďky jsme byli na hradě. Posvačili jsme, přečetli pověst (ve slovenském originále :-)) a vyrazili na průzkum. Po osmi stoletích z hradu kromě zachovalé vstupní brány zbylo jen pár zdí, ale o to více nás uchvátily nádherné výhledy z bílých vápencových srázů do dálky i hloubky.

Kousek za hradem jsme ještě narazili na Wesselényiho jeskyni, nebo spíše jeskyňku, která nás trochu zklamala, protože rozhodně neměla 16 metrů avizovaných na cedulce.

Veľká lúka

Našim dnešním cílem byla Veľká lúka, na jejímž jednom konci se nachází hřebčín a na druhém tábořiště. Za slovenského národního povstání sloužila jako letiště. O tomto měl něco více zjistit Daník, ale jak už to tak bývá, špatně to pochopil, a našel informace jen o tom povstání. Nicméně i v této zapeklité situaci si věděl rady – napsal SMS mamince a ta obratem dodala požadovaný referát.

Pustili jsme se do vaření večeře, což se tentokrát obešlo bez jakýchkoliv překvapení, neboť to dopadlo jako obvykle – vůdcové nezklamali a začali si kuchtit specialitku – maso s těstovinami, nezklamali ani rádcové a vytasili se s pytlíkovou polívkou.

Postavili jsme stany, potraviny naházeli do pytle a odnesli je na strom kus od tábořiště kvůli medvědům a chvíli po deváté, již za tmy, zalehli do spacáků.

Sobotní dopoledne – Maretkiná, Poludnica, Studňa

Ráno bylo chladné a zamračené. Vstávali jsme až o půl osmé, uvařili snídani, sbalili a vyrazili po Rudné magistrále, což je červená značka vedoucí skrz celou planinu plus přilehlá pohoří, směr hájovna Maretkiná. Na její verandě jsme přečkali asi hodinový déšť, mezitím jsme plánovali další směřování naší roverské sekce a br. Radek vytasil bublifuk, aby duhovými bublinami zvedl počasím pokleslou náladu.

Před polednem přestalo pršet. Odskočili jsme si na vyhlídku na vrchu Poludnica, což stálo skutečně za to. Bělostné skalní srázy svítící ze zeleně hustých lesů, úžasná hloubka přímo pod námi a nekonečné hory až k obzoru.

Pokračovali jsme na Studňu, na kteréžto krasové louce jsme dobrali vodu, poobědvali a nakoukli do propasti Ľadovej jamy. Opět se rozpršelo, tentokrát silněji. Pláštěnky a rychle dále.

Déšť a koně v sedle Nižná Kľaková

Za neustávajícího deště jsme došli až do sedla Nižná Kľaková (1208 m n. m.), kde se nachází turistická útulňa, v těchto povětrnostních podmínkách ovšem nacpaná turisty k prasknutí. Obsadili jsme tedy sousední seník, kde sice foukalo mezi trámy, ale měl dobrou střechu, a rychle se zabydleli. Nastalo vaření kafe, čajů, polívek, balení do spacáků (děsná zima), tradiční čtení o Muráňské planině z Nejkrásnější sbírky, plánování oddílového programu na příští rok… Trudné myšlenky jsme zaháněli Radkovým bublifukem a Daník nás nutil, ať s ním hrajeme hádání osob a věcí, což stálo za to, protože na základě protichůdných tvrzení se hádá dosti těžko…

Zrovna chvíli nepršelo, když se ozvalo klinkání zvonců, dusot kopyt a na louku se vyřítilo stádo koní se dvěma bači. Za chvilku už se pásli kolem seníku i útulny, k nemalé radosti všech přítomných turistů i nás. Nechali se hladit, fotit, byli krásní.

Noc nebyla nejpříjemnější, byla zima a sotva jsme se ztišili, vyrojily se myši.

Neděle – směr sedlo Burda

V neděli ráno nepršelo a oblačností chvílemi vysvítalo sluníčko. Přesto to nevypadalo nejlépe. Naprosto iracionálním optimismem jsem hýřila pouze já, ovšem když jsem prohlásila, že dnes pršet nebude, nikdo z bratří mě nebral vážně, naopak začali diskutovat o tom, jestli zmokneme už během balení nebo až potom.

Vyrazili jsme holými stráněmi, z nichž byly krásné výhledy na skalnaté stráně Malé a Veľké Stožky, spadající do údolí říčky Dudlavky. Po dvou hodinách jsme došli do sedla Burda, kde v srubové hospůdce měli výbornou zelňačku. Obloha byla temná, ale stále nepršelo.

Stoupání na Horu

Další část putování byla jako vystřižená z kultovního příběhu o stoupání indiánských chlapců na Horu, akorát že my jsme místo větviček z místa, kam až jsme dokázali dojít, trhali pouze maliny. Stezka vedla kolmo vzhůru a to bez ohledu na Chorošovo ujišťování, že za chvilku „si ta cesta lehne.“ Cesta si nelehla, zato my jsme měli sto chutí to udělat. Energií oplýval pouze br. Daník, který se nořil do houštin a spásal lahodné maliny za neustávajících chvalozpěvů na tuto plodinu. Pod vrcholem byly maliny vystřídány ohromnými borůvkami, Daník zesmutněl a zdržovat v houštinách jsem začala já.

Fabova hoľa

Vrchol Fabovej hoľe se svými 1439 metry byl nejvyšším bodem našeho putování. Navíc chvílemi vysvítalo sluníčko, takže jsme si výhled jaksepatří vychutnali. Vrcholová fotka, svačina a prudký sestup do údolí.

Sedlo Zbojská

Na chatě Zbojská jsme si zašli na kofolu, poté přešli trať a silnici a začali stoupat na Dielik. Vyjasnilo se, svítilo sluníčko, krása (já jsem to říkala). To už jsme byli pouze v ochranném pásmu národního parku a stále blíž před námi se tyčil Klenovský Vepor, dominanta Veporských vrchů. V sedle Diel jsme opustili značku a úbočím Bánovej vystoupali do sedla Chlipavica, kde dnes chceme tábořit.

Slovenská romantika v sedle Chlipavica

Toto na první pohled bezvýznamné sedlo, od kterého nikdo neočekával více než obyčejné místo na poslední nocování, se stalo jedním z vrcholů letošního puťáku. Sotva jsme vyfuněli nahoru, z Gazdovského dvora se na nás vyřítil místní chatár a bača v jedné osobě a už rozprávěl, zjišťoval, odkud jsme, konstatoval, že sem jezdí samí Moraváci, ochotně nabízel kde co.

Seděli jsme před kolibou, vařili večeři, do sedla se plížil mrak, nad údolím zapadalo slunce, kolem kozy, ovce, krávy, psi, romantika. Chorošova výhružná věta „Tady jste na Slovensku,“ kterou odpovídal na naše lehkovážné nápady, najednou získala zcela nový rozměr... Psy tu měli čtyři, z toho dvě úžasná chundelatá štěňata, od kterých jsme bratra Daníka nemohli celý večer odtrhnout. Během vaření jsme od bači dostali na přilepšenou bramborové placky, a když přijel majitel, nechal nás zdarma přespat v místní parádní dřevěnici. Takže se dnes spalo v suchu a teple, což bylo fajn, protože se citelně ochladilo. Ochotný bača navíc opakovaně nabízel, že v chatě je „možno zakúriť“, což Choroš s díky odmítal a Daník se tomu významně pochechtával a skvěle se bavil. Pak už jsme to nevydrželi a prozradili mu, že zakúriť slovensky znamená zatopit…

Ubytovali jsme se a večer ještě při svíčce nad zbylými sladkostmi uspořádali „rozlučkový mejdan“, kde jsme hodnotili. Noc byla chladná, ale jasná. Šla jsem s Chorošem fotit a během pár minut spadlo několik hvězd. Noc splněných přání…

Pondělní ráno – do Pohronské Polhory

Vzbudily nás zvonce krav a ovcí a štěkání psů. Ráno bylo slunečné a promáčené rosou. Teploměr sice ukazoval pouhých 11 stupňů, ale na sluníčku bylo příjemně. Uvařili jsme poslední snídani, rozloučili se s místní zvěří i s gazdou a vykročili zdolat poslední tisícovku našeho putování, bezejmenný vrchol nad sedlem. Za ním se nám otevřely nádherné pohledy na Nízké Tatry. A abychom na tomto puťáku nebyli ochuzeni vůbec o nic, ztratili jsme značku. Nicméně i tak jsme se už kolem jedenácté úspěšně dostali do Pohronské Polhory, kde jsme ihned vykoupili čerstvé pečivo v místním obchůdku.

Domů

Z Polhory jsme autobusem odjeli do Brezna, odkud jsme pokračovali vlakem opět do Banskej Bystrice a pak už stejnou cestou jako sem. Ve vlaku do Žiliny jsme sice svorně usínali, ale pak jsme se probrali a cestou do Ostravy doladili detaily náborové hry, která proběhne na zahajovačce.

Před sedmou hodinou večerní jsme se loučili ve Studénce vyčerpaní, ale plní dojmů. Myslím, že to byla další vysoce zdařilá akce. Na závěr chválím bratra Choroše za kvalitní výběr pohoří.

Z.