43. skautský oddíl BÍLÍ HADI, Studénka

Na letošní puťák jsme vyrazili v již tradičním počtu pěti statečných. Celé středeční dopoledne jsme strávili cestováním – nejprve Leo Expresem do Pardubic, poté motoráčkem a výlukovým autobusem do Ždírce nad Doubravou, a teprve potom jsme mohli vykročit po svých. První velká zastávka byla u rybníka Řeky – s ohledem na tropické a vražedné teploty jsme letos zvolili kratší trasy od rybníka k rybníku. Odpočinutí a někteří i vykoupaní jsme pokračovali dál směr Radostín. Utábořili jsme se u rybníka Doubravníka, postavili stany a večer strávili vařením, čtením a slovními hrami.

Ráno jsme vykročili směr rezervace Radostínská rašeliniště a po naučné stezce kolem Velkého Dářka, které je s rozlohou 206 hektarů největším rybníkem Vysočiny.  Na kamenité pláži jsme strávili největší horko dne. Rybník byl mělký; když jsme došli vodou až tam, kde už jsme nemohli dosáhnout, byli jsme dobrého půl kilometru od břehu. Na hrázi nás pak čekalo další osvěžení v podobě kofoly, v kempu jsme dobrali vodu a pokračovali směr Račín. Cestou ještě byla větší pauza v lesní trávě, kde jsme řešili zahajovací hru a nastávající oddílový rok vůbec. V Račíně došlo na nanuky a pak jsme scházeli k Vepřovským rybníkům. Kousek od nich jsme našli tábořiště pro dnešní noc.

Ráno jsme se s Čilli stačily vykoupat v rybníce, pak se ze stanu konečně vybatolili i mužové. Snídaně, balení, doplnění vody v nedaleké bezvadné studánce – a vzhůru na cestu. Dnes jsme to z úsporných důvodů brali i neznačenými cestami – ovšem když jsme pak úspěšně trefili na značku, nějakým nedopatřením jsme po ní vyrazili na opačnou stranu a zjistili to až po několika kilometrech ve chvíli, kdy jsme stanuli u rybníka, přestože na dnešní trase žádný být neměl.  Kvůli únavě způsobené vedrem jsme ani neuvažovali o návratu a pokračovali jsme jinou cestou, přestože jsme tím přišli o řadu zajímavých míst. Už brzo odpoledne jsme se doplahočili do Hamrů nad Sázavou, odkud nás vlak zavezl do Žďáru.

Čekání na přípoj jsme využili k nákupu a za chvilku už jsme ujížděli do kraje Bobřího jezera. Vystoupili jsme ve Skleném a důvěrně známou cestou přes pole vykročili k jezeru. Usadili jsme se u Bobrova mola a v lesním stínu a ve vodě jsme pěkně ožili. Byl už večer, když jsme se utábořili v lese nad radešínskou cestou. Návrat na místo našich památných táborů jsme oslavili malou žranicí a k večeři si uvařili párky v rohlíku.

Poslední den jsme celý strávili na Skleném. Nejprve jsme se zašli podívat ke srubu a pak i ke slibovému ohništi. Místo bylo zarostlé, po nás tam zřejmě už nikdo moc nebyl, zpočátku jsme to ani nemohli najít. Po chvilce jsme se zase vrátili k molu a čas do odchodu strávili vodními hrátkami. A v jednu jsme nasedali do vlaku domů. Před Brnem byla další výluka, museli jsme jet nejen autobusem, ale i dvěma tramvajemi, jen tak tak nám neujel rychlík do Studénky. Cesta byla zdlouhavá a vedro nesnesitelné, a tak jsme byli rádi, když jsme o půl šesté byli konečně doma.

Ušli jsme sice jen něco málo přes 40 km, ale vykoupali jsme se ve čtyřech rybnících a bylo to fajn.

 Puťák byl zpestřen tím, že Alf se chvályhodně rozhodl rozšířit svou slovní zásobu a začal používat cizí slova. Bohužel srozumitelnost jeho projevu tím značně utrpěla. Tak např. hned první večer Mirka obvinil, že mu chtěl zkonfrontovat lžíci. Po třech dnech se nakazil i Šyška a oznámil nám, že před odjezdem byl abstraktní. Když jsem se ho – zcela zmatena – otázala, zdali skutečně chtěl použít zrovna tohoto výrazu, opravil se na kreativní. No jinými slovy prostě chtěl říct, že si s sebou nakoupil záviny různých příchutí…