Předtáborovka Helfštýn - Teplice, 14.-16.6.2013
Poslední výprava roku – tradiční předtáborové putování po vlastech českých – začala tentokrát v Lipníku nad Bečvou. Vykročili jsme směr hrad Helfštýn, cestou jsme mlsali třešně, poznávali kytky a hromadně se těšili na tábor. Tábořiště pro první noc jsme našli na kraji lesa kousek od hradu. Postavili jsme stany, pojedli a brzo zalezli do spacáků, kde Krocani ještě nějakou dobu mastili karty.
V noci chvíli pršelo, ale ráno bylo slunečné. Uvařili jsme snídani, sbalili a vyrazili na prohlídku Helfštýna, jednoho z největších našich hradů. Zhlédli jsme úžasnou výstavku výtvorů uměleckých kovářů, pokochali se parádním rozhledem z věže a vůbec celý hrad se nám líbil. Završili jsme to zmrzlinou a jinými pochutinami a v jedenáct hodin se vydali po úbočí kopců k východu.
Vydrápali jsme se na Maleník, nejvyšší bod naší výpravy, a tam jsme zůstali na kus odpoledne. Po obědě a odpočinku na sluníčku jsme si rozdali a přečetli scénáře letošního táborového divadla Sněhurka a pět trpaslíků a došlo i na hry – povedená byla na lovce a chřestýše (chřestýš zvonil rolničkou a lovec se ho poslepu snažil praštit stočenou karimatkou).
Pozdě odpoledne jsme pokračovali dále kolem Valšovických jezírek a pralesovitým údolím potoka Krkavec. Nad Mariánským údolím jsme se rozdělili – Zuzka s Šyškou šli hledat studánku, Babočka s Radkem flek na spaní a zbytek hlídkoval u batohů. Všechno se podařilo najít, a tak když jsme se opět setkali, vykročili jsme na poslední kilometr dne. Utábořili jsme se v pěkném lese kousek od močálu, kam v noci chodila zvěř. Večerní pohoda tradičně sestávala ze skupinkového vaření, hledání hub, hry „na co myslím“ apod.
Neděle byla od samého rána slunečná a horká. První zastávka byla hned po necelých dvou kilometrech u Mariánské studánky. Přečetli jsme si pohádku o rulíku, kteréžto rostliny jsme včera viděli spoustu, a scházeli dále do nedalekých Teplic. Přišli jsme tak akorát, abychom stihli prohlídku místních aragonitových jeskyní. Bylo to zajímavé, a to ve všech směrech. Např. když se bratr Šyška dozvěděl, že procházíme kolem vchodu do Jeskyně smrti zamořené plynem, zachechtal se a pravil: „Zuzko, jdi tam!“ A když nám na konci paní průvodkyně na chvíli zhasla a z legrace řekla, že můžeme jít hledat východ, Čilli to vzala vážně a vyrazila. Naštěstí nedošla daleko…
Po prohlídce jsme ochutnali místní minerální pramen a zmrzlinu a poté nás čekalo poslední stoupání – k Hranické propasti, jejíž hloubku se stále nepodařilo změřit, ale i tak je s více než 442 metry druhá nejhlubší na světě. Poobědvali jsme, přičemž jsme zjistili, že za dva týdny a čtvrt hodiny už budeme jíst první táborový oběd, piškoti se sešermovali klackama a šlo se dál přes Svrčov a vyhlídku u sv. Jana – nádherné výhledy.
Posledních pár kilometrů rozpálenými ulicemi Hranic bylo skutečně úmorných. Během čekání na vlak jsme mimo jiné stihli provést soutěž ve všímavosti, kterou vyhrála Čilli. A v pět jsme byli doma.
