Pololetní prázdniny na Dolní Bečvě, 1.-3.2.2013
Již tradičně jsme využili pololetních prázdnin, abychom na každoroční zimní výpravu mohli vyrazit již v pátek ráno. Letos jsme zamířili do Beskyd. Bylo poledne, když jsme dorazili na základnu. Nejprve jsme samozřejmě udělali dřevo a rozfajrovali krb i kamna, zabydleli se a pak nedočkavě zamířili na louku, abychom si na bobech a při stavbě sněhuláka užili tajícího sněhu. Když už jsme byli dostatečně promáčení, vrátili jsme se do již příjemně vyhřáté chalupy. Vyzkoušeli jsme si, jak žijí nevidomí lidé – poslepu jsme si k svačině oloupali mandarinku a pak poznávali různé zvuky.
Poté Papoušci trénovali hledání v mapě a Krocani v jízdním řádu. Naučili jsme se píseň Haů – bílou plání, což je polárnická píseň o jídle, a tou jsme si pak každý den přáli dobrou chuť. Po večeři jsme zhlédli několik krátkých filmů z našich akcí a zahráli si novou stolní hru Želví závody.
Před spaním jsme si přečetli strašidelný příběh o démonovi ze skal, který čas od času čteme už asi deset let, no a pak už ticho zimní noci rušilo jen praskání dohořívajícího dřeva v krbu a drobné kapky deště na okenních sklech.
Sobotní ráno bylo nevlídné, tmavé a zmoklé. Začali jsme rozcvičkou, jazykolamy, nástupem a snídaní, ve zbylém čase jsme naškrábali brambory k obědu a v devět vyrazili na autobus do blízkého Rožnova. V Dřevěném městečku ve skanzenu tam probíhal masopust. Prohlédli jsme si všechny stavby, koupili si něco na zub, potkali se s Babočkou, která nám předala spoustu starých novin na vycpávání mokrých bot, a pěšky vykročili zpět. Cestou jsme poznávali stromy a Papoušci trénovali putování podle turistických značek. Posledních pár desítek metrů a následné přezouvání bot v chalupě jsme absolvovali zase poslepu.
K obědu Mirek nasmažil hromadu rybích prstů. Když jsme si pošmákli, vzali jsme si své masopustní masky a převleky a šli si párkrát sjet na bobech. Poté se Krocani vrhli na doplnění zásoby dřeva, Papoušci naloupali spoustu pomerančů a mandarinek a Vorvani udělali těsto a nasmažili „boží milosti“, což je staré sladké masopustní pečivo. Při hře jsme se seznámili s různými starými řemesly a zkusili jsme si psaní nohou.
Zbytek večera byl věnován dalším stolním hrám – Mistru slova a hlavně Sabotérovi, což je další z her, které oddíl dostal k Vánocům. O infarktové situace přitom nebyla nouze, protože sabotéři celý večer bodovali a zlatokopové měli smůlu. U některých hráčů občas nebylo zřejmé, jestli jsou sabotéři, nebo zda jsou jenom zmatení, bratru Chorošovi zase členstvo s potěšením neustále rozbíjelo vozíček či lucerničku bez ohledu na to, že byl zlatokop stejně jako oni. Mně los nějakým řízením osudu neustále přiděloval roli sabotéra, takže posléze už mě všichni podezírali preventivně. Přesto se mi v posledním kole sugestivní promluvou o tom, že jsem se stala obětí předsudků, podařilo Mirka zviklat natolik, že začal podezírat svého celovečerního spojence Choroše, takže sabotéři (v tomto kole zastoupení opět a jen mnou) zase slavili vítězství. Užili jsme si to jaksepatří…
V neděli pro změnu sněžilo. Na nástupu jsme udělili splněné odborky a Čilli Stříbrnou lucernu, poté následovala snídaně zkomplikovaná různými handicapy – někdo byl opět nevidomý, někdo neměl ruku či dokonce obě… ale s jistým úsilím a s pomocí ostatních se najedli všichni. Dopoledne jsme si po družinách zase rozšiřovali obzory (Papoušci jednoduchá první pomoc, Krocani organizační struktura Junáka), zahráli jsme si pár her, šli naposledy bobovat a před obědem stihli zhlédnout originál záznam divadelní hry Švestka, kterou jsme loni hráli na táboře. Odpoledne jsme sbalili, uklidili, zhodnotili akci a nakonec podstoupili dlouhé cestování domů. Dojeli jsme v sedm hodin.
Pochvaly: 
Šyškovi, který připravil hry, a když onemocněl, poslal je po Mirkovi; Mirkovi za to, že je zorganizoval. 
Papouškům za to, že zcela mimořádně před budíčkem nedělali rozruch. 
Všem, že bez remcání zvládli sobotní návrat ze skanzenu opravdu nepříjemným počasím. Čilli, která se mě jako jediná zeptala, jestli nepotřebuji pomoct, když jsem před odjezdem zametala. Alfovi za to, že se opět pěkně věnoval mladším členům. Krocanům a zejména Mirkovi za všechny možné práce dřevařské i kuchyňské. A všem za pohodovou a přátelskou atmosféru a dobrou náladu v průběhu celé výpravy.
Naopak zapracovat by to chtělo na tomto: 
„Pořádek“ zejména dvou nejmenovaných Papoušků byl více než obvykle podoben chlívku a skládce dohromady. 
Příliš se mi nelíbí klid, s jakým někteří na výpravu jedou majíce s sebou jen polovinu požadovaných věcí. 
A budeme se muset zaměřit na nácvik zatápění v kamnech, protože to taky stálo za to.
Zuzka
